Angels Fall First - Anděl Druhý

Seděl na posteli, zády opřen o polštáře nakupené na sobě. V ruce červená propiska, v očích výraz šílenství, jež se stupňovalo s každým přibývajícím křížkem na papíru. Do konce mu zbývalo už jen málo, ale čím byl blíže, tím více rostl strach v něm. Strach z odplaty. Strach ze vzteku, který má moc ho rozmetat.
Přesto dál pokračoval v zadaném úkolu. S nadějí, že se bojí zbytečně.
Thomas Ziers – pouliční vrah, 12 obětí, převážně žen…
Dál nemusel číst. Každý měl šanci k nápravě, přesnější by bylo – každý by měl dostat šanci k nápravě. Oni žádné nedávali. Naučeným pohybem vyřkl neodvratný ortel nad dalším člověkem.
Po hodině došel k poslednímu jménu. S úlevou si oddychl.
Erika Sullien – dvojnásobný pokus o sebevraždu…
Zarazil se. Proč tam byla napsána dívka se sebevraždami na duši? Tu mohli nechat v klidu plavat. Sáhla si na život, patřila Ďáblu, ať se jí to líbilo nebo ne. Chystal se, že k ní udělá fajfku. Přece jen se rozhodl pro pomlčku. Ještě se na ni podívá trošku pozorněji.
Téměř štítivě vše odhodil na zem, polštáře rozházel jeden vedle druhého. Unaveně do nich padl a téměř okamžitě usnul bezesným spánkem.

~~~......~~~

Parkety pod jejich kroky zapraštěly. Vyměnili si nejasné pohledy, ale pokračovali v chůzi. Koukali se všelijak po bytě, co kde je, jak to tam vypadá, až stanuli mezi futry ložnice.
Vypadal úplně klidně, vlasy mu padaly přes obličej. Chrápal.
„Hele, vidím dobře?“ poklepala svému společníkovi na rameno.
„Jo, vidíš,“ prohodil jakoby nic.
Zatřepala hlavou, nechtělo se jí tomu věřit. „Změnil se. Hodně se změnil.“
„Ale to my všichni taky.“
„Chceš snad říct, že jsem jako on?“ řekla ublíženě.
„Mnohem horší. A neřvi tak,“ okřikl ji tiše.
Sesbíral listy ze země a uznale nad nimi pokyvoval hlavou. „Je dobrej.“
Nakoukla mu přes rameno. Rty se jí zkřivily v mírném pocitu převahy. Měli vše, co potřebovali, mohli se otočit a jít, což také měla v plánu, avšak…
„Na co čekáš?“
Věnoval jí káravý pohled. „Musíme ho vzbudit, půjde s námi. Budeme ho potřebovat, ještě není náš, ale co nevidět bude.“
„Moc překypuješ sebevědomím, někdo by ti ho měl srazit,“ zasyčela mu do ucha.
„Devecio, moje sebevědomí nás dostalo tam, kde jsme teď,“ zářivě se na ni usmál.
Raději si jen zaťukala na čelo na znamení, že je blázen. Nakonec jen rozhodila ruce, ať si dělá, co chce.
„Vstávej, nemáme čas!“ zatřepal s ním silně.
„Eh… Co? Co se děje?“ rozhlížel se Phalgus kolem sebe ještě v polospánku.
„Dělej,“ pohled mu sklouzl k pistoli na nočním stolku. „Máme práci.“
Rychle se postavil na nohy. Oblékl si bílou košili, jíž měl přehozenou přes opěradlo židle. Zamračil se. Konečně se probral a začal logicky přemýšlet.
„Jak jste se dostali do mého bytu?“ těkal pohledem z Devecie na Asmodeje.
Devecia ho spražila pohledem, až se divil, že po něm neskočila a nevyškrábala mu oči. „Jsou to pořád jenom dveře,“ zavrčela na vysvětlenou.
Raději se víc nevyjadřoval. Zbraň dal do pouzdra. Myšlenky zrady a zhnusení se snažil potlačit hluboko do své mysli, aby jej jako správného zmetka netížilo svědomí.
Chtěl to vidět i z té druhé stránky, z té, v které měli šanci, v které jejich chování bylo nápomocné a mělo smysl.
Ne, byla by hloupost říkat, že nemá smysl i tentokrát a z jakéhokoli úhlu pohledu. Avšak stejně jako všichni, kteří se toho účastnili, si jen podřezával větev pod sebou. Z původně pomalého postupu své zkázy se stal skok přímo do hrobu.
Zbývalo jen doufat, že je aspoň trochu ocení anebo je pro pořádek odklidí bokem, hodně bokem, ne-li přímo zničí.
Jeho oči se zastavily v tmavém rohu místnosti. Leží tam již tak dlouho. Tedy ne přesně v tom koutě. Dlouho jej nepoužíval, v poslední době nebylo třeba. Zastesklo se mu po jeho ostré čepeli, téměř dokonalém vyvážení, vykládaném jílci.
Zároveň mu to připomnělo časy tak vzdálené, až na ně málem zapomněl. Tenkrát nic nebylo jako dnes. Tenkrát…? Existovalo kdy nějaké to tenkrát? Pochyboval. Tušil, že už od počátku všeho neměli žádnou naději na spasení. Nebo možná měli, bohužel si vybrali špatný směr.
Odvrátil se. Tázavě kývnul na Asmodeje, který mu naznačil, že mohou jít. S tíživým pocitem, jakoby se tam neměl víckrát vrátit, opustil svůj byt s dvěma stejnýma jako on v závěsu.
Když vyšli ven, Asmodej se významně zatvářil: „Vezmeme to postupně a asi od těch, co bydlí nejblíže.“
„A jak víš, že budou doma?“ neodpustil si Phalgus.
„Hele, Phalgusi, dokázal jsem to pochopit nahoře, byl jsi rozespalý, ale teď už si snad děláš srandu?!“ začal hubovat Asmodej.
Mírně se začervenal. Rychle se však oklepal. Nasadil kamenný výraz tak, jak to dokáže jen on a nadzvedl levé obočí.
„No dobře, dobře,“ kapituloval Asmodej. „Karoze znáš, ten nám pomáhá taky. Ani bys nevěřil, co vše se k jeho sluchu dostane a kam všude se navíc dostane on.“
Phalgus vzdal jakékoli další hloupé snahy či projevy. Naráz mu zaklaply kolečka do správných míst. Uvědomil si, proč jména nebyla podle abecedy. Ve skutečnosti jejich seřazení určili dle toho, kdo byl k němu nejblíže, až po ty nejvzdálenější.
S největší pravděpodobností budou následující události pro veřejnost nenápadné asi jako slon v sauně. Třeba se z toho stal záměr. Že by lidé přestali páchat špatné skutky? Nesmysl. Ty neodradí nic. Nikdo z nich se nezačne kát. Vždyť už sami křesťané a ostatní věřící zapomínají žádat o odpuštění.

~~~......~~~

Pochodovala před mrtvolou a klela. Občas se na chvíli zastavila, podívala se na tělo a zase začala nadávat. Byla vzteklá, její dva společníci nevypadali o nic přívětivěji. Nakonec se zarazila vprostřed započatého kroku.
„Ona!“ ukázala na nehybnou postavu ženy. „Ona nás chtěla zabít! A málem se jí to povedlo! Vždyť ona nemá dělat nic, jen umřít!“ vyřkla skutečnost, která je trápila.
Ezechiel ji vzal kolem ramen. „Málem. Z čehož vyplývá, že se to podařilo nám.“
„Jdi do háje s těma svýma úvahama!“ ohnala se po něm. „Chci přiškrtit toho, kdo má celou tuhle akci na svědomí!“ zaťala ruku v pěst.
„Asmodeje?“
„Ano, Asmodeje.“
„Liwet, neřekl bych, že na tom bude o moc líp než my,“ povzdechl si Otheos.
Vrčela, až z ní dostali oba strach. Bez přestávky proklínala všechno a všechny. Prst měla pořád položený na spoušti, takže jen čekali, jestli někoho omylem zastřelí, ne-li rovnou sebe anebo jen kolemjdoucího nešťastníka, který byl ve špatnou dobu na špatném místě.
„Měli bychom od toho zavčas ustoupit. Bude to jen horší a z toho mám strach,“ zašeptala.

1. Kapitola || 3. Kapitola

Anděl čtvrtýAnděl třetíAnděl DruhýAnděl První